Je poplatek za užívání veřejného prostranství nájemným?

Ve znaleckých posudcích se lze čas od času setkat se stanovením nájemného pomocí obecně závazných vyhlášek o poplatku za užívání veřejného prostranství. Takový postup se někdy nabízí. Není však správný.

Nejprve je třeba připomenout, co je nájemné a co poplatek za užívání veřejného prostranství.

Nájemné je úplata, kterou nájemce platí pronajímateli (vlastníkovi věci) za možnost užívat cizí věc. Předmětem nájemního vztahu může být v podstatě jakákoliv věc.

Naopak poplatek za užívání veřejného prostranství se podle § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb pro prodej a poskytování služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení nebo cirkusů, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce. Využití pozemku k jinému účelu, než výslovně uvedenému, takto zpoplatnit nelze.

Je třeba si především uvědomit, že poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné jsou zcela odlišné instituty. Výstižně tak judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2009, č.j. 9 Afs 86/2008 - 89, kde uvedl, že je nutno důsledně odlišovat hledisko soukromoprávní a veřejnoprávní. Nájemní smlouva a na jejím základě vzniklý nájemní vztah zakládá nájemci oprávnění pozemky užívat namísto jeho vlastníka (rovina soukromoprávní). Podstatou a důvodem platby místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství je skutečnost, že konkrétní část veřejného prostranství nelze ostatními subjekty užívat, tj. že na této části veřejného prostranství je vyloučeno jeho obecné užívání (veřejnoprávní rovina). Je-li veřejné prostranství veřejným statkem, pak poplatek za jeho zvláštní užívání představuje odvod za omezení práv ostatních uživatelů.

Je tedy zřejmé, že poplatek za užívání veřejného prostranství a nájemné jsou dva zcela odlišné instituty. Pro stanovení nájemného jako soukromoprávního institutu nelze proto použít sazby poplatků za užívání veřejného prostranství jako veřejnoprávní platby již jen z důvodu jejich odlišné povahy.

Teoreticky by snad šlo uvažovat o využití těchto sazeb v případě krátkodobého nájmu pro komerční akci (např. za pronájem místa pro stánek s klobásami na pivních slavnostech v areálu pivovaru). Ani tehdy to však není vhodné, protože žádný vztah mezi sazbou poplatku a výši nájemného neexistuje. Nelze zapomenout na to, že obce mohou (a činí tak) vedle poplatku zároveň požadovat nájemné za užívání pozemku. Tím se jen potvrzuje odlišná povaha obou institutů a absolutní nevhodnost využití vyhlášek jako metody pro stanovení obvyklého nájemného znalcem nebo odhadem.

Zároveň tím není vyloučeno, že se nájemce a pronajímatelem dohodnou na nájemném, které bude odpovídat sazbám ve vyhlášce. Takovou dohodu jim žádný zákon nezakazuje. Nelze však bez dalšího prohlásit sazbu poplatku za užívání veřejného prostranství za obvyklé nájemné.

Jakub Hanák