Abyste měli jasno. Obce stále mohou používat ceníky za zřízení věcných břemen
Společnost E.ON Distribuce se nedávno změnila a je z ní teď EG.D. Reklamní kampaň nám připomíná, že to jsou stále oni. Zároveň stejná společnost začala obce informovat, že "1. 1. 2021 nabyly účinnost novely právních přepisů mající významný vliv na oceňování věcných břemen zřizovaných pro technickou infrastrukturu v návaznosti na zákonnou povinnost energetických společností zřídit podle § 25 odst. 4 a § 59 odst. 2 energetického zákona (č. 458/2000 Sb.) věcné břemeno umožňující využít cizí nemovitosti k zřízení zařízení pro distribuci elektřiny nebo plynu."
Novely právních předpisů si tato společnost vyložila tak, že "aplikace interních, obecně nezávazných cenových předpisů odsouhlasených v rámci zastupitelstva města či obce nebude nadále již možná, nedojde-li k jejich změně a uvedení do souladu s ustanoveními výše uvedených novelizačních právních předpisů."
Bohužel autor dopisu z nějakého důvodu neuvedl výslovně, která ustanovení má na mysli. Z textu dopisu však vyplývá, že jde o § 39a a § 39b oceňovací vyhlášky. Společnost totiž "je při stanovení ceny věcného břemene za umístění zařízení distribuční soustavy na cizí nemovitosti nucena postupovat v souladu s § 39a a § 39b vyhlášky č. 441/2013, o oceňování majetku."
Jsme přesvědčeni, že tento výklad je chybný. Výzva ke změně interních obecních ceníků proto nemá právní základ.
Podobnému problému jsme se na našich stránkách věnovali již v únoru. Tehdy však jiná energetická společnost argumentovala § 96 odst. 11 energetického zákona. Poněvadž i tento výklad jsme odmítli jako nesprávný, bylo možná nutné změnit taktiku: argumentaci.
EG.D. se nemýlí v jediné věci. Změna zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a oceňovací vyhlášky č.. 441/2013 Sb., která jej provádí, skutečně změnila způsob oceňování věcných břemen pro technickou infrastrukturu. Pro tento článek není relevantní jak.
Avšak jednoznačná pravidla pro oceňování věcných břemen stanovoval zákon o oceňování majetku v § 18 už od své účinnosti v roce 1998 (v roce 2014 se jen přesunula do § 16b). Parametry přiměřenosti náhrad za věcná břemena nestanovoval zákon o oceňování nikdy, protože úplata za věcné břemeno je buď výsledkem dohody oprávněného a vlastníka pozemku, nebo o ní rozhodne vyvlastňovací úřad.
Ustanovení § 25 odst. 4 energetického zákona, na který se dopis odvolává, zní takto: "Provozovatel distribuční soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části, a to smluvně s vlastníkem nemovitosti za jednorázovou náhradu; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpis, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části."
Žádný čtenář v tomto ustanovení nenalezne povinnost určit cenu (úplatu) za zřízení věcného břemene podle § 16b zákona o oceňování majetku a vyhlášky č. 441/2013 Sb. Taková povinnost tam totiž není.
Nelze ji dovodit ani výkladem zvláštního předpisu, na který je odkazováno pro případ nedohody s vlastníkem pozemku. Tím je zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění. Podle jeho § 5 je vyvlastnitel (tj. energetická společnost) povinen k návrhu smlouvy předložit znalecký posudek, podle kterého navrhl vyvlastňovanému cenu za získání potřebných práv k pozemku nebo ke stavbě. Ani zákon o vyvlastnění tedy nepřikazuje určit úplatu za zřízené věcného břemene podle zákona o oceňování majetku. Komentář tohoto zákona vydaný nakladatelstvím Wolters Kluwer, jehož jsem spoluautorem, pak podrobně vysvětluje, že jde o standardní soukromoprávní jednání a protože není stanoveno jinak, použije se podle § 492 občanského zákoníku pro určení výše úplaty za zřízení věcného břemene ceny obvyklá.
Pro jistotu dodávám, že z ustanovení § 96 odst. 11 energetického zákona povinnost vypočítat cenu věcného břemene podle oceňovací vyhlášky také nelze, neboť podle energetického zákona se žádný znalecký posudek nezpracovává: podrobnější argumentace zde.
Dovedu si představit jedinou situaci, kdy by se cena věcného břemena mohla v praxi určit podle zákona o oceňování majetku. Tou situací je rozhodování o náhradě za zřízení věcného břemena vyvlastňovacím úřadem. Ta se totiž má kvůli změně liniového zákona novelou č. 403/2020 Sb. od 1. 1. 2021 zjistit podle oceňovacího předpisu [viz § 10 odst. 1 písm. b) zákona o vyvlastnění]. Současně jsem ovšem přesvědčen, že tato změna je protiústavní (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 a I. ÚS 1904/14), protože takto určená náhrada neodpovídá majetkové újmě, která vlastníkovi omezením vlastnického práva vznikne. Jednoduše řečeno, majetkovou újmu konkrétního vlastníka nemůžete určit pouze na základě užitku opravného z věcného břemene spočítaného podle úředních cen a ministerstvem financí určených koeficientů v oceňovací vyhlášce. Podrobnou argumentaci pro tento závěr, který byl v posledních letech naštěstí v praxi vyvlastňovacích úřadů respektován, naleznete např. v monografii o vyvlastnění na str. 171 až 177.
Nemyslím si, že by bylo rozumné, aby energetické společnosti kalkulovali s možností dosáhnout zřízení věcného břemene za nižší částku rozhodnutím o vyvlastnění. I kdybychom odhlédli od časových nákladů a nutnosti zaplatit správní poplatek ve výši 5 000 Kč za podání žádosti o vyvlastnění, tak se právníkům obce nabízí argument, že jí nebyla nabídnuta obvyklá výše úplaty a tudíž není splněna podmínka, že zřízení práva nelze dosáhnout dohodou. Judikatura správních soudů (za všechny rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 174/2014-44) totiž vyžaduje, aby se zkoumalo, "zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným a zda pro to něco učinil. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy) nikterak nereaguje či reaguje zástupnými důvody, které svědčí spíše o neochotě vyjít vyvlastňovanému vstříc." Nabídka úplaty v jiné než obvyklé výši je přitom v rozporu se zákonem o vyvlastnění i energetickým zákonem.
Aby bylo jasno, interní ceníky obcí nebo různých státních organizací jsou v řadě ohledů problematické (velmi pěkně popsáno poskytovatelem internetu na Bruntálsku). Je také jasné, že se musí dodržovat normy veřejného práva. Proč se však musí energetické společnosti uchýlit k manipulativnímu výkladu zákona, mně jasné není.
Jakub Hanák