Pravidla pro určování výše náhrady podle § 59a vodního zákona stále v mlze

Na jaře 2019 jsme s J. Sedláčkem publikovali článek zabývající se určováním náhrady za strpění vodního díla pro účely rozhodování soudů na základě § 59a vodního zákona (č. 254/2001 Sb.). Text jsme zakončili konstatováním, že "budou muset být cizelovány jak okolnosti, k nimž je třeba přihlížet, tak znalecké postupy při určování hodnoty práv k pozemku zatíženého stavbou vodního díla. V následujících měsících a letech bychom se měli dočkat rozhodnutí soudů, která vnesou do věci více světla: tj. budeme znát přiléhavý způsob kvantifikace náhrady, v rámci něhož bude zřejmě coby východisko uplatněno též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění obvyklého nájemného."

Od té doby vydal Nejvyšší soud ČR osm rozhodnutí, v němž bylo ustanovení § 59a vodního zákona zmíněno. V jednom případě jej aplikoval také Nejvyšší správní soud.

Jistá vodítka pro určování výše náhrady naznačil bohužel pouze rozsudek ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020. Jelikož ke vzniku zákonného věcného břemena podle § 59a vodního zákona dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu (tj. k 1. 1. 2014), vzniká podle soudu omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem s účinky ex nunc, pro futuro. Současně dochází ke vzniku nároku na náhradu za budoucí omezení vlastnického práva.

Pro oceňovatele a soudy, které o náhradách rozhodují, tak nadále zůstává stěžejní rozsudek ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 a kritéria v něm uvedená. 

Podle něj má být náhrada za omezení vlastnického práva stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu (poznámky v závorkách jsou autorské):

•  intenzitu restrikce (v případě zastavění stavbou malé vodní elektrárny je omezení úplné, v případě kanalizace či studny pouze dílčí),
•  délku trvání restrikce (vodní dílo musí být udržováno ve funkčním stavu a předpokládá se je-ho trvání fakticky na neurčito),
•  podmínky nabytí zatíženého pozemku (pozemek zatížený faktickou existencí vodního díla mohl být prodán za sníženou cenu),
•  skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala,
• předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti (kanalizace pod loukou nebude mít na cenu louky vliv, na zastavitelném pozemku tomu bude přesně naopak).

Na toto rozhodnutí se ostatně Nejvyšší soud odkázal i v rozsudku ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020. Připomenul v něm, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva je nutné zohlednit veškeré rozhodné skutečnosti, tedy zcela jistě i to, zda osoba, které právo na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona vzniklo, o existenci (faktického) zatížení věděla a zda tato skutečnost byla při převodu nějakým způsobem zohledněna, např. ve výši kupní ceny. Přitom ale v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 Nejvyšší soud zdůraznil, že zákonná služebnost ve smyslu § 59a vodního zákona představuje kvalitativně (nesrovnatelně jiné) jiné omezení vlastnického právo než "pouhé" reálné vedení kanalizační stoky (bez existence právního důvodu k jejímu umístění). Proto také nemusela být při prodeji cena pozemku tak nepříznivě ovlivněna existencí vodního díla.

Skutečnost, že jde o náhradu za budoucí omezení vlastnického práva, ji bezpochyby odlišuje od bezdůvodného obohacení. To vyjadřuje prospěch, o který se na úkor vlastníka pozemku jiný subjekt obohatil v minulosti. Zdůraznění, že jde o náhradu za budoucí omezení, podle mého názoru dokládá, že je třeba vyjít ze zásad a pravidel pro ocenění služebností. To znamená zejména vyjít z budoucích užitků oprávněného z břemene (tj. vlastníka vodního díla). Ty odpovídají zpravidla obvyklému nájemnému za užívání pozemku zastavěného příslušným druhem vodního díla. Mezi znalci přitom stále bohužel občas panuje chybná představa, že je vodní dílo jako vodní dílo a proto lze určit nájemné nebo cenu pozemku zastavěného malou vodní elektrárnou podle ceny pozemků, za které se prodávají rybníky. Tomuto problému jsem se podrobně věnoval v příspěvku prezentovaném na konferenci ExFoS uspořádané v lednu 2020 Ústavem soudního inženýrství.

Vyjasnily se jiné otázky

Nejvyšší soud dále během dvou let upřesnil řadu důležitých okolností, které však mohou ovlivnit už pouze uplatněné nároky, protože možnost jejich uplatnění uplynula již před více než dvěma lety. Konkrétně lze uvést následující:

•  náhrada podle § 59a vodního zákona náleží tomu, kdo byl vlastníkem zatíženého pozemku k 1. 1. 2014, pokud nebude prokázán převod či přechod daného práva na náhradu za omezení vlastnického práva na jinou osobu (rozsudek ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1720/2020),
•  aktivně legitimován k podání žaloby na stanovení náhrady ve smyslu § 59a vodního zákona je i vlastník vodního díla, který je k zaplacení náhrady vůči vlastníku dotčeného pozemku povinen. Ten se může ale domáhat žalobou pouze, aby soud stanovil výši náhrady. Povinnost k plnění mu nemůže být na základě takové žaloby uložena (usnesení ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2327/2020). Lze však čekat, že vlastník vodního díla poté zaplatí dobrovolně. V praxi uplatnili nárok žalobou téměř ve všech případech vlastníci pozemků.
•  pasivně legitimován je i subjekt, který vodní dílo vybudoval na svém pozemku, ovšem 1. 1. 2014 (tj. v den účinnosti § 59a vodního zákona) nedisponoval právem, které by obsahově (rozsahem a kvalitou) omezovalo vlastnické právo vlastníka pozemku stejně jako zákonné břemeno založené § 59a vodního zákona (rozsudek ze dne 23. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Taková situace vzhledem k tomu, že teprve nový občanský zákoník jednoznačně zakotvil tzv. vlastnickou služebností, mohla nastat běžné. Také v tomto rozhodnutí soud zdůraznil, že vlastník pozemku je omezen existencí zákonné služebnosti od 1. 1. 2014 a že mu náleží jednorázová náhrada ve smyslu § 59a vodního zákona za budoucí omezení vlastnického práva,
•  v jednom z případů byl rybník zkolaudován až po 1. 1. 2002, takže vznikla otázka, zda vodní dílo vzniká kolaudací či již jeho zřízením (vybudováním). Soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 konstatoval, že "kolaudace se provádí u staveb již dokončených a vznik vodního díla ji tedy nutně předchází." Vodním dílem se tedy stavba ve smyslu veřejného práva stane okamžikem, kdy je způsobilá plnit své funkce. Přitom soud pro jistotu doplnil, že z hlediska § 59a vodního zákona je irelevantní, zda vodní díla jsou samostatnými stavbami (předměty vlastnického práva) nebo zda představují jen součást pozemku.

Širší souvislosti

Nejvyšší správní soud se poté v rozsudku č. j. 1 As 268/2019 - 41 zabýval situací, která dokresluje smysl § 59a vodního zákona. Podle správního soudu je náhrada podle § 59a vodního zákona vhodným, potřebným a v konečném důsledku proporcionálním opatřením ve vztahu k poměřování střetu omezení vlastnického práva a veřejného zájmu na zachování vodního díla, které vzniklo na pozemcích, které byly vlastníkovi v minulosti (před rokem 1989) vyvlastněny bez náhrady. Konkrétně byly využity k těžbě hnědého uhlí a následně byl lom rekultivován na vodní nádrž. Vodních děl, které za podobných okolností vznikly, je více, přičemž stejně jako v tomto případu nemuseli vlastníci nárok na náhradu bohužel včas uplatnit.

Pro vlastníky vodních děl může být v praxi přínosné, že podle Krajského soudu v Plzni (rozsudek ze dne 29. 6. 2020, č. j. 57 A 121/2019 - 115) ustanovení § 59a vodního zákona nezakazuje vlastníkovi vodního díla bez souhlasu vlastníka pozemku provést takovou změnu vodního díla nad rámec běžné údržby, pokud tato změna vodního díla nevede k tomu, že vlastník pozemku dotčeného vodním dílem bude obtěžován více než byl. Proto je možné v malé vodní elektrárně např. vyměnit turbínu, aniž by vlastník pozemku musel udělit s tímto krokem souhlas (to odpovídá také znění § 184a odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon).

Vlastníkům pozemků pak usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 794/2019 připomíná, že není na místě brát spravedlnost do svých rukou. V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání vlastníka pozemku proti rozsudku, kterým mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců za to, že na svém pozemku odstranil funkční vodárenské zařízení sloužící k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům.

Rána pro státní podniky Povodí?

Největší význam má tedy (již dříve klíčovou část odůvodnění zveřejnil např. V. Janošek) rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. V něm totiž soud na rozdíl od Ministerstva zemědělství (výklad č. 97 k vodnímu zákonu) dospěl k závěru, že § 50 písm. c) vodního zákona je speciálním ustanovením k § 59a vodního zákona a aplikace § 50 písm. c) vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona. Přitom § 50 písm. c) legalizoval všechny stavby vodních děl vybudované v korytech vodního toku již k 1. 1. 2002 (tj. více než deset let před tím, než byl § 59a vůbec přijat), přičemž nárok na náhradu za toto omezení je dávno promlčen. Vlastníci těch vodních děl, která jsou vybudována v korytě vodního toku (typicky jezy), proto uplatnili svůj nárok v letech 2014 až 2018 pozdě a majitelé vodních děl budou moci namítat promlčení nároku na náhradu. Přitom ale nejsou výjimkou situace, kdy se část vodního díla nachází i mimo koryto vodního toku (např. náhon, strojovna apod.) a stále na cizím pozemku.

Na rozdíl od V. Janoška si však nemyslím, že by se na "Ministerstvu zemědělství měli po tomto rozsudku zabývat tím, kdo státu nahradí případnou škodu za všechny ty zmařené náklady na znalecké posudky, právní zastoupení atp." I kdyby státní podniky Povodí v některých případech neuspěly, protože vlastníci vodních děl úspěšně namítnou promlčení nároku, mohou vykázat značné úspěchy. Jen v registru smluv podle zákona č. 340/2015 Sb. je zveřejněno přes 100 smluv, jimiž vlastníci nárok uznali jako oprávněný, a dalších několik set smluv nebylo pro dosažení požadovaného limitu hodnoty plnění zveřejněno. Tyto zaplacené náhrady jistě náklady na uplatnění nároků překračují.

Vlastníci vodních děl, kteří náhrady zaplatili, také nemusí být rozčarovaní, neboť většinou by ji byli povinni zaplatit, pokud by si vlastníci pozemků (jistě, zpravidla tytéž státní podniky) existence § 50 písm. c) vodního zákona všimli už kolem roku 2002. Podle § 609 občanského zákoníku dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. V komentáři k občanskému zákoníku v právním informačním systému ASPI pak K. Svoboda výstižně uvádí, že "dojde-li ze strany dlužníka k plnění, nejde o plnění bez právního důvodu (indebite), neboť dluh jako takový trvá, byť v právem nevynutitelné (naturální) formě. Přitom nehraje roli, zda si dlužník v okamžiku plnění uvědomoval, že právo je promlčeno či nikoli."

Jakub Hanák